I po těch dlouhých letech půstu jsem si od legendárních BLACK SABBATH z období, kdy u nich pěl malý čaroděj Ronnie James Dio, sliboval velmi dobrý zážitek. Zvlášť když na živá vystoupení obnovené vlkodlačí sestavy šly ze všech stran výhradně pozitivní reakce. Už prořídlé hloučky postarších metalových příznivců postávajících před vchodem do hokejové haly signalizovaly, že dnes nebude barák ani zdaleka plný, že dnes budou věrní pamětníci vzpomínat, rekapitulovat a opakovat si zásadní heavymetalovou látku úsvitu osmdesátých let. Nakonec se jich odhadem dostavilo něco málo přes dvě tisícovky. Černému pódiu vévodila nad vysoko umístěnou bicí soupravou jakási hradní zeď, zdobená uprostřed třemi románskými okny, na které se v průběhu koncertu promítaly tématické obrazce ďáblů, andělů, vlkodlaků a jiných nadpřirozených bytostí. Strašidelný dojem ještě více umocnil kovový plot rozestavený před zděnou hradbou. Je několik minut po osmé a hlavní aktéři vbíhají po odeznění majestátního intra „E5150“ na prostorné pódium. Předkapely dnes bohudík netřeba.

Úvod v podobě rychlé „The Mob Rules“ má opravdu švih a strnulý kapitán Tony pálí ze své šestistrunky jeden legendární part za druhým. Stojí klidně, nehnutě a suverénně ovládá svůj nástroj. Dio působí velmi křehce, ale vitálně. Jeho hlas už od úvodních vět nabral na vysoké úrovni. A to se v průběhu celého koncertu za neustálého pohybu a typického pózování ještě o velký kus zlepšil. Geezer – to je rozjetá pračka na hluboké basové tóny, zkrátka neprůstřelná konstrukce skladeb, kterou by „sabatům“ mohly závidět téměř všechny moderní kapely. Pokračuje se průřezem ze všech tří diovských alb – hardrockový monument „Children Of The Sea“ má v sobě stejnou sílu jako v době, kdy vznikl. V průběhu koncertu často docházelo i k několikaminutovému nastavování některých skladeb o Diovy hlasové exhibice a Iommiho pověstný kytarový vítr, ale kdo by neznal originál, nevšiml by si, že je zde něco navíc, protože nastavené party vycházely z originálu a jen rozvíjely samotnou píseň. Přichází na řadu trochu novější, hrubozrnné album „Dehumanizer“ (1992), a sice skladby „I“ a „Computer God“. Jedinou zde prezentovanou novinkou z letošní částečně rekapitulační nahrávky je „Shadow Of The Wind“. Ještě trochu černé magie, jak Ronnie vtipně uvedl song „Voodoo“, ale pak už se jede ve velkém stylu a to zejména díky eposům „The Sign Of The Southern Cross“ a „Falling Off The Edge Of The World“, ve kterých koncert nabere na obrovské síle. Zvuk je mohutný a čistý. Diův rozepjatý hlas doslova nadzvedává klenbu naší normalizační arény. Závěr základního setu obstarají jak jinak než písně z alba nesoucího samotný název kapely – a sice hitovka „Die Young“ a zde mnohokrát nastavovaný titulní monolit „Heaven And Hell“. Nedlouho vyvolávaný přídavek „Neon Knights“ je pak strhující metalovou jízdou. Aplaus a nostalgie za zlatou érou heavy metalu nebere konce. Po hodině a půl je však definitivní konec vystoupení, na kterém jsem nenalezl sebemenších slabin. Snad jen ta návštěvnost mohla být o něco větší. Přenesme se tedy na Slovensko.

Stray

Z dvoch tretín zaplnená Steel Aréna po dlhšom čakaní s nadšením privítala štvoricu muzikantov za zvukov inštrumentálky „E5150“. No to, čo nasledovalo ďalej, sa nedá pomenovať inak, ako zvukový bordel. Najhoršie si neakustické priestory haly odniesol spev, ktorý akoby vychádzal z jaskyne a v podstate sa nezlepšil až do konca. Vo zvukovom guláši som len s väčšími ťažkosťami spoznával jednotlivé songy a radšej si ani nechcem predstaviť, čo počuli ľudia na bočných tribúnach, ktorí si kúpili najlacnejšie lístky. Svoju nespokojnosť dostatočne prejavili tým, že svoje miesta opustili a presunuli sa na plochu, kam vlastne nemali vstupovať. Chybou asi bola aj skutočnosť, že si skupina nedala pred koncertom zvukovú skúšku, predsa len, dolaďovať zvuk počas rozbehnutej akcie nie je veľmi úctivé voči fanúšikom. Ale prejdem radšej k príjemnejším postrehom. Bola pre mňa radosť sledovať pánov vo veku, v ktorom väčšina našincov sťažka vystrčí nohu z domu, ako s ľahkosťou a radosťou zvládajú svoju show na svojom európskom turné. Oldschoolová hra na bicie Vinnyho Appica síce nijako nevyčnievala, no bola presným a spoľahlivým pohonom pre celú kapelu. Nedá mi nespomenúť bubenícke sólo, ktoré v prvej polovičke vo mne vzbudzovalo neutrálne pocity, no hneď, ako sa k nemu pripojila basová linka, akoby vymenili bubeníka. Strhujúce. Po celý koncert Vinnymu zdatne mu sekundoval kolega z rytmickej sekcie Geezer Butler (basgitara), ktorý vo mne osobne vzbudzoval najväčšie sympatie (ani neviem prečo). Tony Iommi a jeho geniálne gitarové riffy, ktoré stali pri zrode metalovej hudby, obrazne aj doslova valcovali fanúšikov v hale. Tesne pred koncom sme sa dočkali aj gitarového sóla, našťastie žiadne samoúčelné dokazovanie virtuozity, proste výkon s veľkým „V“. No najväčší obdiv si jednoznačne zaslúžil Ronnie James Dio, ktorého hlas koncertu kraľoval (len ten zvuk, len ten zvuk...). Dio aj napriek veku (skoro sedemdesiat) zvládal svoju úlohu na jedničku, mnoho mladších spevákov by mu mohlo závidieť formu a zlaté hrdlo. Priznávam, že tvorba BLACK SABBATH s Diom nepatrí medzi moje najobľúbenejšie, no týmto by som chcel vyjadriť poklonu pre výkonom pána speváka a nielen speváka... HEAVEN AND HELL hrali výborne, neúnavne a s radosťou. Osobne som si najviac užil skladby z albumu „Dehumanizer“, ktorý z Diovej éry najlepšie poznám, len škoda, že neodznela „TV Crime“.

Takže aj napriek nepriazni cirkevných hodnostárov sa koncert uskutočnil a nebyť problémov so zvukom, mohol by som povedať, že sa aj nadmieru vydaril.

Playlist: E5150, The Mob Rules, Children Of The Sea, I, The Sign Of The Southern Cross, Voodoo, Drum Solo, Computer God, Falling Off The Edge Of The World, Shadow Of The Wind, Guitar Solo, Die Young, Heaven And Hell, Neon Knights (prídavok)

Koscj

Foto: Arrow